Tak jsem si konečně odbyla celé mládí, od vajíčka až po mne současnou, tedy dospělce. Byla jsem larvou, předkuklou i kuklou a teď jsem konečně velká. Konečně dospělá.
Konečně si poletuji z květu na květ, nejsa odsouzena k pobytu v úlu. Konečně sbírám sladké šťávy a nosím je domů, tak jako lidé nosí domů výplatu. Nelze jinak – narodila jsem se totiž s cejchem dělnice, jíž není dopřáno jiného údělu než sloužit, sloužit a zase sloužit, až do pomyslného roztrhání těla. Konat pro blaho všech, pro blaho celku, pro blaho společnosti zvané včelstvo. Včelstvo, kde je přehršel nás dělnic, tu více a tu méně trubců a jedna jediná královna – matka. Úplně jako u lidí, u nichž se ale nejednou říká královně jinak, třeba prezident.
Práci máme rozdělenu a já bych vlastně svou dělnickou profesi za jiný post ani neměnila. Musím totiž sice obstarávat jídlo, vyrábět med, konzervovat pyl, stavět plástve, krmit matku, trubce i plody, hlídat vchod, uklízet a čistit, větrat a udržovat teplo domácího krbu a ještě leccos jiného, ale přece jsem na tom docela dobře. Protože kdo by sice nechtěl být líným jen si užívajícím gigolem trubcem, jenže všichni víme, že nakonec právě on je jako jediný vyhozen z domu. Kdo by tady tomu sice nechtěl šéfovat, jenže kdo by bral roli matky, když tato musí celé dny jen klást vajíčka, snášet to nekonečné celoživotní snášení? To je lepší si udělat své v manuální práci a mít svatý klid.
A tak si jen pilně v klidu pracuji. Nemohu se oddávat radovánkám s trubci, zároveň mám ale aspoň od trubců pokoj a mám i jinak klid, protože kdyby nás tu takových jako já bylo sebevíc, na dlažbě neskončím. Na rozdíl od trubců, kteří se uplatňují jen v létě a pak je čeká vyhazov, na rozdíl od matky, která si sice užívá a nemá vůbec schopnost se prací uživit a za bodnutí konkurentky svým žihadlem jako jediná není ztrestána smrtí, zato je však naprosto odkázána na pomoc druhých, kteří se na ni pak houfně vykašlou v době rojení, kdy ji mnozí opouštějí a přecházejí ke konkurenci.
Navíc jsme my dělnice navzájem dobré kamarádky a tak najde-li některá z nás něco k snědku, tzv. včelím tancem sdělí ostatním, kudy kam. Přesný opak lidí, kteří, najdou-li dobré bydlo, mlží, jen aby jim ho náhodou někdo nevyfouknul. A stejně tak se máme i k boji – z jediného zabodnutého a tudíž vytrženého žihadla se díky uvolněným feromonům dozvíme, kdo přesně je ten zlý, a jdeme neomylně po něm, opět na rozdíl od lidí, kde tolikrát volá zloděj „chyťte zloděje“.
Prostě bych neměnila. Nechtěla bych být trubcem ani matkou. A už vůbec bych nechtěla být člověkem. Protože lidi jsou hrozní sobci myslící jen na sebe. Ne jako my včelky.
