Jednoho dne se setkali kráva a nosorožec. A byť hovořili různými jazyky, kráva kravštinou a nosorožec nosorožštinou, překvapivě si rozuměli. Nejspíše proto, že oba jazyky byly vlastně podobnými, jsa oba dialekty zvířečtiny.
Jenže ač si oba tvorové rozuměli, nerozuměli si. Tedy názorově. Protože mezi nimi nemohlo nedojít ke sporu týkajícímu se jejich rohů.
Kráva se pyšnila tím, že má rohy dva, zatímco nebohý nosorožec toliko jediný, nosorožec se ale naopak bránil jeho hodnotou. Kráva se posmívala nosorožci, že jeho roh na rypáku vypadá neesteticky, nosorožec ji zase častoval tím, že kráva vypadá se svými rohy jako kráva.
Padlo nesčetně argumentů pro i proti těm kterým rohům, až došlo na poslední.
„Můj roh je na rozdíl od toho tvého tuze vzácný,“ vytahoval se nosorožec. „Ten můj je unikátem, jenž se vyvažuje zlatem. Zatímco ty máš rohy sice dva, ale nikdo o ně nestojí. Na rozdíl od toho mého skončí rohy tvé v nejlepším případě rozemleté v masokostní moučce, kterou sežere nějaké jiné hloupé zvíře.“
Poté se oba rozešli. Kráva uražena, nosorožec s pocitem vítěze.
Ovšem ačkoliv tomu vesměs bývá tak, jak předestřel nosorožec, nakonec tomu bylo alespoň v tomto případě jinak. Protože každý život jednou skončí a každého potká jeho osud. Tyto dva nevyjímaje.
Nosorožec se im memoriam dočkal trpkého zklamání, kráva zadostiučinění. Bylo totiž učiněno přesně naopak, než nosorožec předpovídal.
Nosorožcův roh byl rozemlet nekalými živly a spořádán kýmsi v daleké Asii, zatímco roh naší krávy byl vyšperkován, dodán do obchodu a prodán jednomu ze zájemců. Konkrétně jednomu z mých předků.
A nevykradli-li mne, zdobí tento kravský roh můj příbytek dodnes.
