Do ticha, které panovalo kolem rybníka, se ozvalo myší pištění adresované kuňce: „Ty potvoro zelená, kde mám sýr?!“

S  kvákalkou to ani nehnulo. To myš vytočilo.Vyhrnula si kožíšek na předních packách, uhladila si fousky a zařvala: “Mám si pro tebe dojít?! Fakt jo?! Jako fakt mám?! Protože já to udělám!” A tvářila se u toho doopravdy drsně.

Avšak žába si držela pořád stejný výraz, protože když někdo sedí uprostřed rybníku na kapradí, tak se to machruje.
To ovšem nepočítala s tím, že myš má opravdu rychlé přenášedlo.. Ta nahodila helmu, koženou bundu, přitáhla si vážku, vyhoupla se na ní a vzzzzum! po žábě!

Ale počkat, žába je prohnaný zloduch…takže uvolnila jeden leknínový stonek a celý její malý ostrůvek se svezl pod hladinu, protože každý padouch musí mít vymyšlený únikový systém.

Akorát že myš měla sonar na vznášedle a tak prohledávala svět pod vodou a poté, co lokalizovala leknín se žábou, zahájila nepřetržitou palbu kamenů.
Jenomže to ani v nejmenším nepomyslela na to, že žába má pod bradou vak…nenápadně se proplížila ven z vody, co nejvíc ho nafoukla a vznesla se… Měla však zatracenou smůlu, nedostala se dál, než do úrovně křídel myščina vznášedla.
Naštěstí pro žábu došly hrabalce šutry a zelenáčce zase dech.
Povolila a plácla sebou do vody…chudáka myš úplně ohodila a její vznášedlo se začalo řítit k hladině.
„May day, may day!“
A tak se myš katapultovala, nechala svůj dopravní prostředek potopit pod hladinu a ten s sebou strhl žabžin ponorkový leknín.
Myš se jako pravý dobrodruh likvidující zlosyny, šikovně zachytila větve jedné vrby a vyhoupla se s bojovým pokřikem do koruny stromu, kde se nacházelo i ptačí hnízdo…Co teď? Vrhla se střemhlav po kluzkém kmeni a sjela na břeh jezírka…
Ke  sjezdu použila právě to ptačí hnízdo. Koneckonců, bylo prázdné. Utrhla si stéblo trávy, zapřáhla vodoměrku a vyrazila vstříc žábě, která zrovna chytala druhý dech.
Och ne! Hnízdo patřilo čápovi, který se právě vracel!
Jakmile zaregistroval, jak se jeho domov žene po hladině, vrhl se za ním.
A pak to ucítil….myš! No né! A o kousek dál i žába!!
Šplouch! Zabořil nohy do bahna na druhém břehu, zaujal pozici hokejového brankáře a  spolkl žábu, která kvůli adrenalinu z honičky měla už otupené vnímání okolního světa…Myš, když to viděla, okamžitě zabrzdila, jenže neměla pásy a tak ji to vymrštilo do vzduchu. Čápovi jen stačilo otevřít zobák….

Náhle se žaba i myš ocitly uvnitř čápa. Praktická myš okamžitě vytáhla baterku a tak mohla rozsvítit. Žába však neměla ke hlodavci velkou důvěru a tak sebou mimoděk škubla. “Pokud se chceš odsud dostat, musíme pracovat společně. Pusu si rozbijeme pak,” dodala  myš a rozhlížela se kolem. Žába svolila a vydaly se tedy na cestu. Po pár krocích uviděly cedulku. “Hele, třeba je to ukazatel kudy ven,” řekla kuňka a ukázala na ceduli. Hrabalka na ni posvítila. Skvěl se tam nakreslený průřez čápa a šipka u jeho žaludku s nápisem „Právě se nacházíte zde.“ Myš si podrobně prohlédla turistickou mapu  a rozhodla se jít po modré značce, tudíž horem. Zato žába, která neuměla šplhat, se rozhodla vylézt zadním vchodem.

Když se obě dvě setkaly pod čapím břichem, vyhlásily time out, jelikož měly obě dost.
Ale myš si nemohla odpustit, aby po žábě nehodila baterkou, která mezitím přestala svítit.
„Au! Proč to po mně házíš?“ vykřikla zlostně strefená a poškrabala se na hlavě, kde jí dotyčný předmět přistál. „Jsem pořád naštvaná, ukradla jsi mi sýr,“ vysvětlila rozzuřeně talentovaná vrhačka. Po chvíli zahlédla, jak se do země snaží zavrtat žížala. Ihned ji popadla, a opět uplatnila své nadání. Žábě nedošlo, že je to výzva na souboj, a tak raději uhnula na stranu, aby se vyvarovala další srážce.
„Ty jsi opravdu hloupá,“ vykřikla myš, kroutící nevěřícně hlavou.

Už té žabí natvrdlosti měla dost, protože nepochopit, když po vás někdo mrskne baterku a následně žížalu..no, pardon, ale to je příliš…Vykašlala se na time out, vykopala válečnou sekyru (čili další žížalu) a vrhla se po žábě…Dešťovku ovládala stejně zručně jako Indiana Jones svůj bič, ale žába byla dobrá v úskoku a tak byl souboj vyrovnaný. Nakonec myš smotala žížalu do smyčky a hodila jí žábě kolem krku…

Když za ni párkrát zatahala, žába se zalekla a začala poskakovat sem a tam, kolem krku žížalu, za níž visela myš, co se zoufale snažila udržet, během čehož dostala nafackováno od kapradí i kořenů,. Ale stále statečně vytrvala.
Jenže žába v tu chvíli dostala hlad a z nebohé žížaly se stala růžová špageta.
Když ji vcucla, do tlamy se jí zarazily i zaťaté pěstičky myši, která celou tu dobu svírala druhý konec.
To už toho naše hrdinka měla dost..Nejdřív čapí žaludek a teď žabí ústa?
No to tedy ne, vážení, tohle trpět nebude! Zavřískla jako rozzuřený ninja a karatistickým kopem deformovala žabí břich, díky čemuž kuňka otevřela překvapeně pusu a myš byla volná.

Po tom, co strávila chvilku v žabí puse, si myška vyždímala kožíšek a postarala se tím o to, že v půdě pod ní vykvetla pampeliška. “Mohla bych jí tu pampelišku přerazit o hlavu, pak by se jí  možná trošku rozsvítilo,” popřemýšlela nahlas a s velkým zájmem si květinu prohlížela.
Náhle ale pohledem narazila na něco lepšího: neskutečně macatou dešťovku. V mžiku ji popadla a v návalu vzteku ji chtěla otřískat žábě o hlavu.
Tu  sebou domnělá žížala cukla a myš odletěla směrem k žábě, která jenom nechápavě kvákla: “Co blbneš?! Ty máš zdrhat na druhou stranu! Ode mě přece, ne?”

“HÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁD!” ozval se hysterický jekot.

A pak už jen spokojené pomlaskávání právě najedené zmije, které chyběl voperovaný plánek s únikovým východem….