Kolik jen toho máme my krávy společného s lidmi! Už jenom hodnotí-li se lidé mezi sebou, létají nejednou mezi těmito názvy nikoliv lidské, nýbrž ryze hovězí.

Člověk by ani nevěřil, totiž kráva by ani nevěřila, kolik je mezi lidmi krav, volů, bejků, telat nebo alespoň kopyt a vemen. Kolik takový člověk nadělá volovin, kravin, bejkáren, kolikrát kouká jako tele na vrata, kolikrát pohnojí všechno, co může, kolikrát člověk i na veřejnosti jen s tupým výrazem přežvykuje a sotva zabučí něco na pozdrav!

Přes všechno, co nás spojuje, však musím s notnou dávkou závisti konstatovat, že my, ryzí dobytek, jsme ve srovnání s vámi, tím lidským dobytkem, přece jen diskriminovány. Nevěříte?
Věřte.
Protože tahá snad někdo vás den co den za vemínka? Musíte snad nedobrovolně každou chvíli na inseminaci, a to s výjimkou pár šťastlivkyň vždy jenom tu umělou praktikovanou se zcela odlišným živočišným druhem? Jak by vám bylo, kdybyste při celodenních piknicích v přírodě na svém talíři nalézali mezi jídlem co chvíli nějaký ten nejedlý kravský lívanec? Jak by vám bylo, kdybyste jako my pro potěchu pánů tvorstva museli po čtyřech tahat takhle robustní, ba přímo tlusté tělo? Kdybyste museli chodit bosí a nazí, ať venku panuje jakékoliv počasí? A jak by vám bylo, kdybyste mezi svými museli za všech okolností slepě následovat tu vůdčí krávu? Jak by vám bylo, kdybyste místo svých zlatých náušniček měli uši ozdobeny jen neestetickými plastovými přívěsky, nebo kdyby vám místo zcela dobrovolně zvoleného esteticky hodnotného tetování vypálili cejch do vaší šunky?

Prostě my krávy to máme těžké. Těžší, než vy.

I když vlastně ale musím přiznat, že není vše tak černé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože my krávy zase máme na rozdíl od vás třeba čtyřnásobně více žaludků. Bez návštěvy obchodů a velké útraty máme vlastní knihu, čepec a dokonce i bachor. A samozřejmě sléz. Máme daleko lepší předpoklady pro boj s otravným hmyzem než vy, protože o našem dlouhém ocasu si vy, lidé, můžete nechat akorát tak zdát. Na pastvě se pomějeme, ať už je všude co dát do huby nebo světu vládne krize. Můžeme si bez opovržlivých pohledů dovolit ulevovat si na veřejnosti a dá-li člověk, třeba se i oddávat erotickým hrátkám po exhibicionisticku,…

Všechno má prostě svoje. Jeden by tu měnil a tu nikoliv.
Já bych třeba zrovna v tuto chvíli neměnila. Protože musím jít. Prý nás všechny právě zvou nejspíš na kafe. Zaslechla jsem cosi o kafilérii…

Sdílejte
Předchozí článekŽabomyší válka
Další článekO myšičkách