Tasemnice to má těžké. A to od samého počátku, protože vlastně nikdy nepozná ani svoji maminku. Musí žít již od vajíčka u někoho cizího, kdo ji toleruje nebo aspoň trpně snáší, nemaje jiné možnosti.
Pak jí umře i její chlebodárce, přesněji tedy masodárce, a to vesměs smrtí násilnou. A ona je vydána napospas osudu, dobám, kdy si ji leckdo bere do huby a kdy leckomu nejednou leží v žaludku, než nakonec skončí v… ano, až do těchto míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno, to taková tasemnice v životě dopracuje.
Chudák tasemnice. Potmě, v nikterak vzhledném tunelu, na jehož konci jen tak zřídka zahlédne světélko naděje. A navíc se musí tak držet, aby obhájila alespoň tento svůj životní prostor, musí se obrnit proti zhoubnému působení okolního prostředí. Musí růst v místech, kde má k snědku doslova… exkrement. A přitom zároveň trousit vajíčka, onu naději na budoucí pokolení, ač pro tato nemůže více již pranic udělat a nikdy více se s nimi již po rozloučení neshledá. Kdo ví, zda některé, aspoň některé nakonec přežije, vyroste a dál ponese pochodeň žití.
A ani tím její chmurné žití nekončí. Protože její nový živitel počíná jejím působením ztrácet chuť k jídlu, hubnout, mít zažívací obtíže, bolesti hlavy a svalů, má závratě a rozostřený zrak, trápí ho svědění kůže.
A tak lidští tvorové hledají, až najdou. A když tasemnici, onu chuděru nebohou, objeví, je její osud zpečetěn. Jednou provždy, bez milosti, bez soucitu.
Protože tasemnice je tvor nejen člověkem negativně vnímaný. Nikdo takovou nemá rád, nikdo si ji nehýčká. Kdykoliv je nalezena, je s ní ámen.
A ač tuto rádi nemíváme, učit bychom se od ní mohli. Aspoň trošku. Třeba tomu, že to jeden může mít již od počátku těžké, a přece to nemá vzdát. Že má tento užívat života i tehdy, když nemá víc než maximálně to velké kulové.
Protože život stojí za to žít, ať je jakýkoliv, pokud je aspoň minimálně snesitelný. A jeden vždycky může podoben tasemnici aspoň doufat, že po dobách temna nebude úplně v…
