Byla to dozajista jenom pouhá náhoda, ale i náhody se v životě stávají. A lhostejno zda v životě lidském nebo psím.
Prostě náhoda tomu chtěla, že se ti dva jednoho dne setkali u stejného patníku. Kde také jinde by se vlastně tihle dva mohli setkat? Protože ač oba byli psi, ona byla krasavice k pohledání, zatímco on… On zrovna moc krásy nepobral, má-li se to říci nějak zakulaceně. A takoví se jinde než u patníku setkat nemohou, protože jeho by na žádnou psí přehlídku nepustili a její páníček by naopak sotva pustil svou psí slečnu čenichat kolem popelnic.
Oba se prostě sešli u jednoho patníku, maje stejný záměr. Tedy označit si tento jako svůj vlastní.
Když jej uviděla, neváhala ani na okamžik a už po prvním letmém pohledu pohoršeně spustila: „Kliď se odtud, ohavo. Tenhle patník je pro tebe až příliš hezký, ten je hodný leda tak mne. Mne, krasavice k pohledání. Mne, jíž jsou předurčeny vyšší mety.“
Ošklivý pes zůstal stát celý zkoprnělý. Byl okouzlen jejím půvabem, zároveň však znechucen slovy, jež se linula z její tlamy. Stál tam a jen tak na ni civěl.
„To koukáš, co,“ pokračovala ona. „Takovou krásku jsi určitě ještě v životě neviděl a sotva ještě někdy uvidíš. Jenže na takovou jako já si musíš nechat zajít chuť, holenku. Někdo tak krásný jako já se nezahodí s někým jako ty. Fuj!“
Pes stále nenalézal slov, nevěděl, jak zareagovat. Má snad na tuto krasavici vrčet? Nebo zakňučet a stáhnout se se svěšeným čenichem a ohonem?
„Táhni si svou cestou, obludo,“ neodpustila si ještě poslední peprnou poznámku, označkovala si patník a hrdě odešla, nechávaje na místě zkoprnělého ošklivého psa. Psa, o němž se sice vše zmíněné říci dalo, ale přece jen se něco takového mezi slušnými psy neříká.
Dni běžely a zatímco ona již dávno zapomněla na toto extempore, jemu jen pozvolna mizel tento výjev z paměti. Co jen jí udělal? Proč jen byla taková?
Ovšem i on se posléze rozhodl zapomenout. Protože kdo by si pamatoval takovéto nelichotivé okamžiky, když jsou stejně odsouzeny ke zmizení v propadlišti dějin?
Jenže stalo se cosi neočekávatelného. Protože oba, jakkoliv každý z jiného těsta, se jednoho dne znovu sešli. Opět dozajista toliko čirou náhodou.
Pes si zase jednou v poklidu čenichal kolem svých popelnic za domem, když tu uslyšel úpěnlivé naříkání, sténání, volání o pomoc ve psím jazyce. A protože to byl opravdový pes, nedalo mu to a rozběhl se, aby zvěděl, co se děje za nejbližším nárožím.
A co to vidí? Jakýsi poberta se právě pokoušel kamsi odvléci na vodítku pevně uvázanou fenku. Právě tuto krasavici. Možná ji chtěl mít jen sám pro sebe, možná ji chtěl vystavovat a získávat za ni vavříny, možná (a vypadal věru dost nedůvěryhodně i na toto) ji chtěl dokonce dát na pekáč.
Pes jako správný pes nenechal psí dámu, jakkoliv nehezky se k němu prve zachovala, na holičkách. Vždyť lumpům se je třeba postavit.
A tak byla psí slečna již za několik okamžiků opět volná… a se zalíbením hleděla na ošklivého psa, třímajícího dosud v tlamě zadní kus zlotřilcových kalhot jako trofej. „Ó, můj hrdino!“
Z jejího čumáčku se rázem linula úplně jiná slůvka než minule. Byl jejím rekem, jenž ji vyrval ze spárů nepředvídatelného osudu, byl tím nejlepším ze všech psů, jakého kdy potkala. Byl podle jejího názoru dokonce lepší než všechny kosti na světě, lepší než ty nejlepší psí granule. Byl… no prostě byl nejlepší ze všech. A nejlepším je třeba projevit přízeň.
A tak se již zanedlouho batolila po světě i malá štěňátka. Byla tak trochu krásná a tak trochu ošklivá zároveň. Celý tatínek a celá maminka. Ale co do jejich krásy! Vždyť krása je podružná. Hlavní není to, jak jeden vypadá, ale to, co nosí ve svém srdci.
A platí to nejenom o těchto dvou psech.
