Člověk, takové to dvounohé mrňavé a hubeňoučké nic, nikdy nemůže pochopit, jak to my nosorožci máme těžké. A tím „to“ nemyslím jen „to“. Prostě náš život je obtížný tak, že si to málokdo jiný vůbec dokáže představit.
Vždyť uvědomte si prostě už jenom to, co to znamená být v naší kůži. Nebýt slonů, nebylo by nikoho, kdo by byl tak velký, tlustý a těžký, nepočítáme-li tedy vodní říši, kde jsou cvalíci alespoň nadnášeni kapalinou podle překvapivě dosud nenovelizovaného Archimédova zákona. A co to tedy znamená vůbec ráno vstát, co to znamená s naším panděrem celý den někde chodit po pochůzkách! Nebo se dokonce rozběhnout za někým, kdo si z nás dělá dobrej den nebo nás jinak nakrkne, a to až rychlostí 50 km/h! To potom bolí nohy! Vždyť si to jen vemte, že v rodině jednoho našeho strejdy jsou i tací, kdo mají dva metry na výšku a přes dvě a půl tuny živé váhy. A i naši naopak nejmenší příbuzní mají se svým půldruhým metrem výšky hmotnost kolem tuny. Zkuste si s tím žít, vy lidské třasořitky, které si tlusté a nepohyblivé připadáte leckdy už kolem jediného mizerného metráku!
A zkuste si takové tělo vůbec živit! Když nesmíme do obchodu, abychom tam jednak nenadělali škody jako slon v porcelánu, a jednak proto, že nemáme peníze. Když musíme někde venku po až čtyři desítky let žití ohlodávat větvičky keřů a stromů, baštit lesní plody a ovoce nebo docela obyčejnou trávu. A kvůli tomu, abychom měli aspoň tuhle baštu, se musíme ještě často hlídat s velkými teritorii, aby nám sem nevlezl nějaký jiný nosorožec a nesnědl nám to tu. Plus musíme mít ve svém teritoriu i koupelnu, tedy vodu a bahniště, a to nejen v době, kdy hlasitě funíce a chrochtajíce usilujeme o samičku, abychom s ní jednou za dva až pět let zplodili potomka.
A zkuste se pak vláčet mimo „přebytečných kil“ navíc i s jedním nebo dokonce dvěma rohy na hlavě! Vy lidé, kteří tamtéž nejednou nedokážete unést ani nasazené parohy. A zkuste si na tomto nepraktickém místě navíc dělat manikůru, protože roh podobně nehtům dorůstá.
Závidět nám nelze ale ani oblečení. Člověk sice frajeří, je-li oblečen v koženém obleku, má-li kožené boty, jenže… zkustě si na sebe obléci dejme tomu kožené sako z nejednou až šest centimetrů tlustého materiálu!
Máme pak i velmi dobrý sluch a čich, ovšem ani to není zrovna důvod k závisti. Protože znáte to – chce se vám spát a v bytě nad vámi je mejdan, a tak jste pak ráno mrzutí… no úplně jako někteří nosorožci. A co se čichu týká, je sice fajn, že včas vyčenicháme člověka a utečeme před ním, aby nás neotravoval, což by lid jistě uvítal třeba při návštěvě exekutora nebo tchýně, jenže nemaje katastrální úřady si značíme svá teritoria trusem a močí rozmazanými po vlastních chodidlech. A dokážete si tak jistě představit, jak nám pak smrdí nohy a jaké to tedy je, mít dobře vyvinutý čich.
A naopak nefér je náš špatný zrak, kvůli kterému nevidíme nejen na televizi, ale leckdy ani na vás. Takže nás prosím omluvte, pokud bychom vám snad nedopatřením někdy šlápli na nohu.
A promiňte nám prosím též, že jsme občas pěkně mrzutí. Ale to víte – když nám ukradnete tak často nos mezi očima, že jsme proto na pokraji vyhubení, což si za více než padesát milionů let našeho přebývání na Zemi nikdo jiný nedovolil, máme snad právo se občas i nakrknout a být mrzutými a nevychovanými.
Klidně budeme přátelští, když si to zasloužíte. Když si z nás přestanete dělat surovinovou základnu pro pochybnou medicínu či výrobu ozdobných dýk v Jemenu.
Protože varianty máte, a účinné. Chcete-li nás tu i nadále, přesedlejte z našich rohů… třeba na viagru.
