Jsem velice ráda, že jsem si mohla hrát právě s tebou. Že když si tenkrát přišla k Nám domů hned sis vybrala právě mne. Před tebou k Nám přišlo mnoho, mnoho lidí. Postupně jsme všichni odcházeli, opouštěli se. Ale šli za milující novou rodinou.
Byl mi už celej jeden měsíc, už jem byl “pořádnej“ pes, zrovna jsem se tulila k mámě a najednou tě uviděla. Říkala jsem si, kdo asi bude další? Koho si vybere? Obcházela jsi nás a vybrala sis mě. Ano mě! Ani nevíš, jakou jsem měla radost. Díky tobě se teď jmenuji Daisy, což znamená kopretinka. Je to to nejlepší jméno, které jsi mi mohla dát.
Když mi byli tři roky, začala se u tebe objevovat ta velmi zvláštní věc. Alergie se tomu říká, viď? Na srst si ji měla, ale zkoušela si to vydržet, byla si velmi statečná. Ale bylo to čím dál tím horší. Nevěděla si co dělat. Ale alergie rostla stejně jako moje láska k tobě.
Já se na tebe vůbec nezlobím, že jsem teď tady, nic ti nevyčítám, vím, že tohle jsi prostě udělat musela. Nikdy, nikdy ti to nebudu mít za zlé. Vím, že nebýt té alergie, jsme stále spolu. Tady v útulku to není špatné, ale chybí mi tu jedna věc > TY!
Dneska je mi už sedm. Ano už jsem tě čtyři roky neviděla. První rok byl ale docela těžký, neustále jsem kontrolovala, jestli si pro mě nejdeš. Stále v to doufám. Ale ty se máš určitě fajn.
Už zítra začnu nový život. Adoptovala si mě rodina, která už jednoho psa má. Jmenuje se Benji. Smlouvu o adopci už podepsali minulý týden, a už zítra, už konečně po těch letech okusím znovu, jaké je lidské pohlazení, přátelské podrbání, laskavé pochválení, ale už asi NIKDY neokusím, jaké bylo to >tvoje< pohlazení. I když bych si to střašně přála.
