Ve včelstvu to chodí tak:
Královna alias matka se ze všech sil snaží, aby byl dostatek potomstva. Mimo vládnutí snáší a snáší, aby bylo dost poddanstva, protože čím více poddaných, tím větší impérium, tím více nastřádaného majetku a tím tudíž zákonitě i radostnější vyhlídky do budoucna.
Dělnice se po celý život nezastaví. Pracují a pracují, kmitají od svítání do soumraku, jen aby rozhojnily statky svého společenství. A když přijdou krušné časy, semknou se tyto v jeden šik a hřejíce se navzájem ochraňují ve svém středu především svou královnu, tu, na jejímž zdraví a životě závisí budoucí existence. Dělnice pracují či brání nabyté před nepřáteli, nedbaje pranic na to, že každá bitva je pro ně osobně vlastně tou poslední. Není důležitý ani tak prospěch jich samotných jako prospěch celku.
No a pak jsou tu ti trubci zvaní trubci. Donchuáni, gigolové, kteří vlastně nemyslí na nic jiného než erotiku a bezpracný život. Což o to, erotika není včelám na škodu ani proti srsti, ovšem parazity tu dlouho netrpí, nepárají se s nimi. Dokud jsou aspoň k něčemu, jsou tito tolerováni, jakmile pozbydou toho jediného pozitiva, jež mohou roji nabídnout, jsou vystrnaděni a odsouzeni k záhubě. Protože kdo by stál o parazity, kteří by chtěli jenom týt z práce jiných, že?
Včely jsou prostě taková malá stvoření, jež nebodnou-li zrovna člověka, jsou pro tohoto na první pohled nezajímavá. Přesto by se však u nich člověk mohl lecčemu přiučit i pro blaho sebe, takzvaného pána tvorstva.
A čemu že by se u nich člověk měl přiučit, co by od nich měl okoukat?
Vlastně všechno. Protože lidé jsou vesměs naprosto opační. Panovníkům jde jen a pouze o vlastní blaho a ne o poddaný lid. Dělníci raději než pracovat o práci jen mluví a snaží se tuto ošidit, jak se dá. Ať pracují jiní, jen já ne. A trubci? Nikdo je ze společnosti nevyštípe. Naopak. Kolik z nich je v lidské společnosti mezi elitou!
Mohli a měli bychom se u včel přiučit. Protože jinak to jednou s někým špatně dopadne. Hodně špatně. A včely to nebudou.
