Jsme největšími suchozemskými savci, dorůstajícími výšky až čtyř metrů a délky více než dvojnásobné, což je výhoda jen do chvíle, než se máme při své až sedmitunové (samičky jsou samozřejmě štíhlejší, jen asi čtyřtunové) hmotnosti rozběhnout rychlostí až čtyřiceti kilometrů za hodinu.
Není se tedy co divit, že chodíme raději jen pomalu, zhruba vaší, lidskou, rychlostí, a na zem raději našlapujeme jen měkce a téměř neslyšně, došlapujíce jen na konečky prstů srostlé rosolovitým vazivem. Couráme se tak leckde po Africe, od deštných lesů přes savanu až po horské oblasti, kdekoliv, kde najdeme něco k snědku, vodu a stín, od narození až po skon ve věku třeba až devadesáti let.
Kromě toho, že jsme při svých rozměrech nepřehlédnutelní, nás poznáte třeba podle šedivé až šedohnědé silné pružné kůže, vyjma konce ocasu bez srsti. Po těle, zejména na chobotu, máme jen hmatové chloupky. Mimo to máme ušní boltce, velké tak, jako bychom byli notně zlobiví a odmala nás za ně za trest tahali, které nám slouží i k úlevě v horkých dnech, kdy jimi přicházíme o teplo.
Mimo uší máme na hlavě ještě i chobot s dvěma „prstíky“ na konci, jimiž dýcháme, čmucháme, pijeme, podáváme si potravu a sprchujeme se, a v jeho sousedství kly, tedy celoživotně rostoucí zuby, které byly u našeho rekordmana délky přes tři metry a více než stokilové. Uznejte sami, že nosit na hlavě takový náklad není právě záviděníhodné a že bychom dost možná s člověkem měnili.
Je zajímavé, že jsme takto tlustí, ač dodržujeme zdravou životosprávu a papáme zásadně rostlinnou stravu. Možná to bude tím, že této dokážeme denně zblajznout i přes dva metráky a zapít to až dvěma hektolitry vody, což nám dá notně zabrat a strávíme tak živením se až osmnáct hodin denně, takže neděláme skoro nic jiného, než že jíme a spíme. Případně tedy trousíme, a to až stoosmdesát kilo trusu a šedesát litrů moči. Více než vy, lidé, si také ceníme svých zubů, jichž máme jen tak málo a ve chvíli, kdy nám vypadnou, umřeme hlady, nemaje možnost laskominy ze svého okolí alespoň rozžvýkat svými čtyřmi stoličkami.
Pokud zrovna nejíme nebo nespíme, oddáváme se radovánkám života. Rádi se koupeme a je-li to možné, klidně do vody zahučíme i celí a ven nám trčí jen chobot, jímž dýcháme. Přitom se rádi zmažeme blátem jako čuně, což je pro nás nejúčinnější repelent a slunečník v jednom. Nebo spolu klábosíme, tedy na sebe mručíme, případně troubíme, to podle momentálního duševního rozpoložení. Přitom máme i dobrý sluch, takže se slyšíme i na dálku. A to nejen sebe, ale i vás, ba dokonce i otřesy země vyvolané v okolí se pohybujícími jinými tvory.
Jsme spolu rádi a většinou každá naše parta tvoří deset až dvanáct ženských s mláďaty pod vedením dominantní samice, která je spřízněná se všemi ostatními ve stádě. Jen chlapi mají rádi svůj klid a žijí v ústraní ve svých pánských klubech, případně ve vyšším věku samotářsky.
Jen když přijde doba páření, rozpomenou se chlapi na své něžné pohlaví a vracejí se do stád, kde se perou o samičky, a to řádově pětadvacetiletí mladíci tak, že se postaví proti sobě, zamávají si choboty, udělají berany, berany, duc a začnou se přetlačovat, kdežto vlivní staříci jen zatočí chobotem a zvíří prach, případně zatroubí, a ostatní jim jdou z cesty.
Jednou za čtyři roky je pak z toho slůně, vyjímečně dvojčata. Takové novorozeně váží jen něco přes metrák a je toliko poloviční velikosti ve srovnání s dospělým člověkem a první dva roky je kojencem, načež se stává čímsi jako matku doprovázejícím předškolákem, dospívajícím až v nějakých deseti letech. Načež ho čekají nepříliš radostné vyhlídky. A to kvůli vám, lidé!
Protože nám zabíráte naše životní prostředí, pytlačíte. Na nejednom místě jste nás už v Africe vyhubili a pokoj od vás nemáme často ani v národních parcích, kde bychom prý měli být ve větším bezpečí. A tak je nás asi čím dál míň. A věřte tomu, že i my máme sociální cítění a když nám někdo ve stádě umře, my ostatní truchlíme.
