Člověk by řekl, že u ryb se toho jeden moc nepřiučí. Vždyť co tyto vlastně dělají po celičký den, týden, rok, život?

Plavou, žerou, plavou, žerou, plavou, žerou… A tak pořád dokola, dokud jednoho dne neplavou břichem vzhůru nebo nejsou sežrány samy. Třou se, proplouvají vodní vegetací, plavou po anebo proti proudu, stoupají k hladině a zase klesají ke dnu, tu čilé jako rybička a tu otrávené, nejednou člověkem a jeho ekologickými katastrofami.

Pokud už pak náhodou nemají co dělat, oťukávají člověku zvanému rybář poťouchle nástrahu servírovanou tímto na háčku, ovšem kolikrát ji tomuto zbaští, aniž by se na oplátku nechaly chytit!

Žerou žížaly, mouchy a kdejaký jiný fujtajbl, na jaký by se člověk sotva nechal nalákat.
Zdánlivě tak nemohou být člověku inspirací. Zdánlivě.

Protože navzdory všemu dosud zmíněnému i ryby a rybičky mohou být pro člověka inspirací. V čem mu mohou být vzorem? Co že mohou člověku nabídnout za ponaučení?
Třeba že lze spokojeně žít, i když je jeden úplně na dně.

Nebo že je leckdy lepší mlčet. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Že mlčky se dá vcelku pohodlně  proplouvat životem.

Nebo že je třeba být vždy ostražitými ve styku s jinými lidmi. Je třeba dávat si pozor, aby jim jeden neskočil na špek.
Že si je záhodno vše napřed oťuknout a hned všechno nezbaštit.

A hlavně že je třeba mít se na pozoru před velkými rybami. Hlavně pak před těmi velkohubými.

Sdílejte
Předchozí článekNetopýr velký
Další článekTetřívek obecný