Kolem nás je nejednou leccos pro kočku, takže proč by tomu nejednou nemohlo být naopak? Tedy aby nebylo leccos lidské pro kočku, ale naopak leccos kočičí pro lidi. Třeba i nějaké to moudro.
Protože jakkoliv kočka vypadá ve srovnání s člověkem nevzdělaně a nemá co k lidskému konání dodat, není tomu vždy tak. Ba je tomu nejednou právě naopak.
Člověk by se mohl leckdy od kočky lecčemu užitečnému naučit, nebo si u této osvěžit své pozapomenuté vědomosti, dovednosti a návyky. Protože kočka není pouze onen známý žrout myší, kteréhož počinu se lidé spíše štítí.
Třeba taková otázka čistotnosti. Kočka je kočka i díky tomu, jak o sebe pečuje, a zatímco proleze nejednou kdečím, je častokrát čistější než člověk, to čuně. Jistě, dělá to především pro svůj vlastní prospěch, tedy aby ji neucítila kořist, ale což člověk nikoliv? Člověk by neměl být cítit, má-li cítit kladné přijetí ze strany jiných, má-li být úspěšným. A přesto leckdy necítí potřebu nebýt cítit, jak to můžeme nejednou vycítit.
Nebo co třeba otázka decibelů? Kočka našlapuje měkce, tichounce, dalo by se říci, že jako myška, ačkoliv je to vlastně taková antimyška. Zatímco člověk? Kolikrát si tento dokáže dupnout, kolikrát dupe jako slon, a to nejednou přímo jako slon v porcelánu. Kolikrát člověk svým dusáním ruší nejednu partaj v domě, a to zejména je-li toto dupání provázeno cinkotem láhví a opileckým prozpěvováním.
Čímž jsem nakousl i zvukové projevy jiné. Kočka si tiše mňouká či ještě tišeji přede, zatímco člověk nejednou řve, huláká, křičí, ječí, úpí, prostě vyluzuje zvuky spíše zvířecí, čímž vlastně urážím nejedno zvíře. A pokud už kočka přece jen hlučí, pak jde nejspíše o mrouskání, a zde je vlastně rovněž nejednou tišší než člověk při téže činnosti. A nejvíce asi kočka zakvílí, když ji dejme tomu přejíždí auto, zde je však její projev na místě a tolerovatelný.
Nebo co kočiči hbitost! Taková kočka je vedle nemehla člověka úplné mehlo. Člověk jí může závidět, ač jí nemusí závidět, protože on tuto obratnost a mrštnost k životu nepotřebuje. Ale stejně – být šikovnými jako kočka, to bychom si vrněli blahem!
No a nakonec si zmiňme ještě třeba kočičí vztah k domovu. Jak je tato věrná svému bydlišti, z něhož se vzdaluje jen neochotně a vrací se, musí-li se odtud dočasně přemístit do cizích hájemství! Na rozdíl od našich „Kanaďanů“, „Angličanů“ a jiných vyžíračů cizích států, zákonitě jen těch štědřejších.
Prostě kočka je bezva tvor. Tvor k pomilování. Což sice někdy bývá i u člověka, ovšem ne až tak často. Protože člověk daleko častěji vystrkuje drápy.
