Určitě mě budete znát. Poznáte mne prý, jak vy čeští lidé říkáte, podle mého frňáku, totiž zobáku. Podle nosa poznáš kosa.
Pokud by vám snad ani tato nápověda nestačila, jsem takový ten středně velký černý opeřenec, i když moje samička (inu, ženské musí mít ve světě módy vždycky něco extra) je trochu hnědší a dole šedivě skvrnitá.
A pro mou velikost a čerň si mě už v Čechách snad s nikým nespletete. Protože to velké černé bych už nebyl já, přerostlý kos, to by byla třeba vrána nebo havran, v krajním případě pak racek, který spadl do komína. Ale o těch se tu dále rozepisovat nebudu, tohle je ryze můj, kosí článek, do kterého si nenechám krákat či chechtat jinými ptačími kolegy.
Mimo svůj elegantně černý háv mám ještě delší zakulacený ocas, já chlap oranžový a moje drahá polovička šedý zobák.
Stejně jako mí po celé Evropě rozšíření příbuzní miluji vlhké lesy s hustým porostem, jsem však leckdy i zahradní či městský typ, ubytovaný dost možná i na vaší střeše.
Když na mě již v únoru přijde na krmítku či ve větvích jaro, vábím samičky svým zpěvem, můj zpěv mi ale slouží i k tomu, abych jím zaháněl potenciální konkurenci. Takže rozhodně žádný operní tenor, baryton či bas. Ovšem se žádnou samičkou to po páření dlouho nevydržím a radši si žiji po většinu roku samotářsky, kdy je mi na zemi tak nějak do skoku, zejména hledám-li tu potravu, hlavně tedy žížaly, hmyz a různé plody.
Dokud jsem však se samičkou, stavím pro nás v křovinách nebo výklencích domů nízko nad zemí hnízdo z momentálně dostupného stavebního materiálu, kam má drahá polovička naklade až sedm kropenatých budoucích potomků v dosud vejčitém balení, kteří se líhnou po dvou týdnech a krmí se hlavně hmyzem, než už po dalších třech týdnech vyletí z domu.
Na zimu se pak naše společenství rozděluje na dva tábory – jeden odlétá na jih a západ, leckdy až do Afriky, druhý coby patriotický zůstává tady, doma. Doma, kde nás snad nakrmí někdo sociálně s námi cítící nebo kde si najdeme něco k snědku třeba u popelnic.
