Nic si nenalhávejme – nejednomu zvířeti je lepší se z dálky vyhnout. Přičemž je vlastně vcelku jedno, jde-li o zvíře velké, od slona, hrocha, nosorožce přes velké šelmy až po ta naše lidská na vysokých postech, nebo o tvora malého, jako je dejme tomu veš či blecha.

Nejednomu zvířeti je záhodno se vyhnout, před nejedním je na místě prchat, šplhat do výšek či se nořit do hlubin, zalézat do míst, kam toto za námi nemůže.
Protože jsou zvířata, jež člověku v nejlepším případě nemusejí udělat dobře a v případě horším mu mohou udělat i nedobře, hůře a dost možná i úplně nejhůře. Jak kdy a jak kde.

Ovšem jsou i případy, kdy člověk příslušníka či příslušníky zvířecí říše naopak vyhledává. A pomiňme fakt, že tak nejednou nečiní z dobroty svého srdce, ale z důvodů ryze zištných. Protože nejedno zvíře, byť třeba i zcela nemajetné, může člověku mnohé dát.

Jedním z posledně zmíněných případů je canisterapie, tedy metoda pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na člověka prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa. Metoda, při níž kontakt se psem znamená třeba rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami a depresí nebo pro lidi opuštěné či opuštěně se cítící.

Canisterapie tak nalézá širokou možnost uplatnění kupříkladu v domovech pro seniory nebo v dětských domovech, kde přítomnost živého tvora pomáhá překonat problémy vzniklé absencí blízkých z lidského rodu, v ústavech pro mentálně a fyzicky postižené osoby je pak pes součástí rehabilitace, při níž se procvičují některé části těla, významnou a úspěšnou metodou je i níže zmíněné polohování.
Pes se tak může využít pro aktivaci, terapii, edukaci a krizovou intervenci. Psem může být aktivováno myšlení stejně jako paměť, komunikace, učení se a motorika.

Významnou technikou canisterapie je i již nakousnuté polohování, jež je ve fyzioterapii využíváno již od padesátých let minulého století. Zdánlivě se nejedná o nic světoborného; pes je zde vlastně postiženého podpírajícím živým „polštářem“, přikládaným nejlépe k odhaleným částem klientova těla, jenž svou tělesnou teplotou vyvolává velmi příjemný pocit a svým pravidelným dechem většinou zklidňuje i dech postiženého, významného zklidnění se dosahuje u lidí se svalovými křečemi nebo třesem. Pes prohřívá, uvolňuje, aktivuje, a čím víc psů, tím lépe.

Ovšem i pes je jenom člověk; polohování, jež je pro něj vyčerpávající, by tak nemělo trvat déle než čtvrt hodiny až pětadvacet minut.
Canisterapie je tak určená lidem, kteří ji vskutku potřebují. Ostatní si ji však mohou dopřát rovněž, byť jen na naprosto amatérské úrovni. Vždyť není, má-li člověk možnost a je ochoten se o vlastního živého tvora postarat a uživit jeden hladový krk navíc, problém si takového svého psa obstarat. Případně nejednomu z tukově nadlimitních našinců neuškodí „trochu se proběhnout“ před psem chránícím cizí zájmy. Případně tu sousedovic potvoru načutnout, což člověku nejednou rovněž udělá dobře