Lidé jsou vlastně zvláštní. Ignorují klidně i známé skutečnosti, které tu jsou, co je svět světem, neberou ohledy na to, co je dávno známo a prověřeno každodenní praxí. Svět zvířat ví a moudře, byť poněkud krutě, koná, zatímco člověk by rovněž měl vědět, avšak v lepším případě nekoná a v horším si počíná naprosto v rozporu s logikou. Ku svojí vlastní škodě, ku škodě svých tu více a tu méně blízkých blízkých.
Příroda ví, že tvor zrozený bez pigmentu či tímto výrazně nedostatečně vybavený nemívá šanci na dlouhý a spokojený život. Protože někdy příroda sama zakročí a nedá mu do vínku dlouhý čas žití, a pokud už se nepřičiní tato, našeho světlounkého tvora, toho albínem zvaného, si dopřeje nějaký ten predátor jako chutnou svačinku.
Protože albín není zbarven tak, jak si reálie žádají. Nemá barvu, s níž by se ukryl ve svém přirozeném prostředí, nesplyne s okolím, nemaje vhodné mimikry. Každý ho na rozdíl od jeho příbuzných ihned zmerčí, albín je první na ráně. Smrtící ráně.
Za svého žití albín tudíž tolikrát nepozná ani přátelství, natož lásku! Prostě proto, že být v jeho blízkosti znamená přitahovat pozornost i sám na sebe. Mít s ním mladé znamená risk stejně světlého a tudíž stejně zranitelného potomstva.
Albín se smí povětšinou jen více či méně osamocen snažit uprchnout, doufat v hrůze, že snad bude přehlédnut nepřítelem a nejednou má i jiné, specifické trable. Albín nemá v přírodě na růžích ustláno. Všichni to vědí a zařizují se podle toho. I on.
Ovšem lidé…
Lidé nikoliv. Ba právě naopak. Alespoň co se otázek poněkud specifického „albinismu“ týká. Albinismu, jenž nespočívá v barvě pleti, vlasů, očí,… Albinismu, jenž spočívá v tom, že nejeden z lidí usiluje o to, být bílou… vránou. Tedy něčím vyjímečným.
Člověk usiluje o to, aby byl široko daleko a nejlépe minimálně na celém světě nejbohatší, aby měl nejvíce statků, jež by mohl užívat a dávat na odiv veřejnosti. Jiný usiluje o to, být slavný. Je jedno, v jaké branži, ale slavný. Nejslavnější. Takový, jehož všichni znají, všichni se za ním otáčejí,… Mnohý člověk chce učinit něco velikého a proslulého a činí vše v rámci svých sil, aby tohoto dosáhl. Další chce mít moc; některý tu oficiální a navenek prezentovanou, někdo tu stínovou, kdy jen tahá za provázky a sám raději užívá temnoty, než aby se exponoval. Člověk chce prostě nejvíc, nejlíp, nejčastěji, nej…
Chce být bílou vránou. Aniž by se přitom poučil v přírodě, u albínů. Čehož v případě dosažení svého nebo alespoň pokusu o toto musí minimálně někdy želet. Protože bílá vrána je moc dobře vidět. Je na ráně. A je tak tou první nebo jednou z prvních, kterou nakonec někdo sejme.
