Učit se můžeme od leckterého jiného živočišného druhu, a nejen to. Od nejednoho bychom se učit dokonce měli, ač je tento třeba i na poněkud nižším stupni vývoje nebo přímo zaostalý ve srovnání s námi, pány tvorstva.
Protože jsme se coby živočišný druh až příliš vzdálili od přírody, a čím je nám tato vzdálenější, tím chmurnější se zdá zjevně být i naše budoucnost. Ta daleká bezesporu, ta blízká dost možná.
Nuže, co se tak naučit alespoň následujícímu?
Od psů být věrnými smečce. Nezradit své, najít si své místo a toto si obhájit. Táhnout se svými vždy a všude za jeden provaz, protože díky tomu jsou psi silnější, neznaje přitom praničeho o prutech Svatoplukových. Být věrnými ostatním a moci se za to spolehnout na druhé.
Od koček třeba tomu, že ač lnou nejednou k člověku, zůstávají samy sebou a nenechají se zotročit kýmsi, kdo by si z nich tak rád udělal jen poslušnou hračku.
Od papoušků schopnosti reagovat v podstatě rozumně na podněty okolí. Když už to musí být, říkat to, co se žádá, ovšem zachovat si přitom svůj vlastní rozum, nepodlehnout těmto nejednou naprosto stupidním a možná i nebezpečným názorům a řečem.
Od vysoké zvěře třeba tomu, že není hanbou přijmout pomoc v dobách zlých, třeba i od člověka, ovšem navzdory tomu zůstat hrdými. Hanbou je však brát i v dobách, kdy se o sebe lze postarat i nezávisle na milodarech.
Od tažných ptáků, že ať už nás osud zanese kamkoliv, tady jsme doma, sem patříme.
Od hovězího dobytka, že ať meleme pantem jak chceme, pouze tímto svůj osud nezměníme.
Od pavouků, že i kdyby nám stokrát někdo zničil naše dílo, ony pomyslné sítě, vždy je třeba začít znovu.
Od kaprů, že nesmíme dát u ostatních jenom na zdání. Protože přítelem nemusí být ani ten, kdo nás pozve ve svátek z největších ke štědrovečerní večeři.
Od syslů, že vždy máme myslet na zadní kolečka. Protože ani lidstvo neví dne ani hodiny.
A od jepic, že nesmíme ani zapomínat užívat krás života. Protože život je krátký.
