Už od doby, kdy byl ještě úplně maličkým králíčkem, se tento králík toužil stát lvem salónů. Tedy tím, kdo je zván do lepší společnosti, koho zvou na významné události a kdo je širokým okolím uznáván a ctěn. Prostě chtěl být učiněným králem všeho kolem, ač byl pouhým králíkem.
Rodiče, pan králík s paní králíkovou, mu to pochopitelně rozmlouvali. Neustále mu opakovali, že se králík králem stát nemůže. Že on je předurčen k tomu, aby chroupal zeleň, hupkal a dělal bobky, dokud nenadejde jeho čas a on neulehne k věčnému spánku na pekáči. Jenže jako by do dubu mluvili.
Prostě si králíček umanul, že bude něčím víc než obyčejným ušákem, a tato touha jej ne a ne opustit. A tak den co den seděl v králíkárně a oky v pletivu hleděl do protějšího lidského domu, kde se člověčí sousedé víkend co víkend odívali do gala a chodili kamsi do společnosti. A když mu pak lidé sem a tam dopřáli i trochu toho proběhnutí se po zahradě, zabíhal se nejčastěji pod prádelní šňůry a tam se kochal právě vypraným oblečením.
A přitom nikdy nepřestával snít. Že i on jednou vezme některou ramlici ze sousedních kotců a vyrazí s ní někam do vyšších sfér. Třeba do opery, do divadla, na koncert, na raut,… Nevěděl sice, co to znamená, protože o těchto akcích věděl jenom z doslechu, a z příbuzných se nejdál dostal jeho dědeček, kterého vzali někam na hostinu a asi se mu tam líbilo, protože už se odtud do rodné králíkárny nikdy nevrátil a tudíž ani nikomu z králíků nevyprávěl, jaké to bylo, ale prahnul po tom přímo neskutečně.
„To bude něco,“ říkával si náš králík, „to bude krása, až i já s kravatou…“
Dlouho, předlouho čekal, než se mu nakonec navzdory předpovědím jeho rodičů jeho sen splnil. Ale dočkal se. Ač bez králičí samičky po boku se do lepší lidské společnosti nakonec přece jenom dostal. Byl brán na kulturní počiny, na společenské akce.
Ovšem bohužel už si to neužil. Protože tam byl brán jen zčásti – jako součást kožichu jedné dámy z vyšších kruhů.
