Možná jste mne už někdy potkali. Potkali a vy poučení a vzdělaní prostě konstatovali něco ve smyslu „hele, netopýr“.
Zatímco vy spíše báchorek než reality znalí jste prchali ve strachu, že se vám chci zamotat do vlasů či pít krev, z čehož jsem ale obviňován zcela neprávem a toto není ničím víc než pohádkou hodnou Andersena. No a vy úplně neznalí a nepoučení jste možná jen kulili oči, hledě na překvapivý úkaz – ejhle, myš na rogallu!
Jenže já nejsem žádná myš a nemám žádné rogallo. Nekoušu lidi, nejsem-li k tomuto donucen, mám docela jiné choutky. Protože já jsem jeden z nejhojnějších a největších netopýrů v této zemi uprostřed Evropy a nejen zde. Tvor maximálně osmicentimetrový, s výškou kolem půldruhého centimetru, až šesticentimetrovým ocasem, až sedmicentimetrovým předloktím a hmotností pod padesát gramů, s křídly o rozpětí ani ne čtyřicet centimetrů. No uznejte sami – k čemu byste mně, takovému drobečkovi, byli? Vždyť bych si hrátkami s vámi nepomohl, a jak znám lidi, vím, že „nechoď Vašku s pány na led / mnohý příklad známe / že pán sklouzne a sedlák si / za něj nohu zláme“. Kamarádění s vámi je pro našince více než riskantním podnikem a proto k němu rozhodně neinklinuji, stejně jako k jakékoliv formě blízkého setkání třetího druhu.
Radši, než si začínat něco s lidmi, se já, na hřbetě šedohnědý a dole šedobílý vzduchoplavec, zabydlím v přírodě v nějaké jeskyni, a ubytuji-li se přece jen v blízkosti lidí, pak v hnízdech na půdách domů, ve sklepech a štolách, kde to neprofukuje. Preferuji nikoliv život osamělý, ale četné spolubydlící, někdy nás bývá na jedné adrese až tisíc pospolu. Jen v zimě spinkám raději sám, a to v místech, která nepromrzají.
Když se kraj ponoří do tmy, dostávám hlad nebo alespoň chutě, a tak zapnu svůj ultrazvukový radar a šupky do pěti- až osmimetrové výše, kde se servírují hlavně můry a brouci, tyto moje oblíbené laskominy.
Ovšem erotika je mi více než potrava a tak když to na mě na podzim a v zimě přijde, přilákám k sobě svým lícním sekretem několik samic, z nichž tu právě vyvolenou ovinu křídly, snad aby se ostatní nedívali, a kousáním ji donutím být mi po vůli, a to tak dlouho, že se o tom většině lidí, erotomany nevyjímaje, ani nezdá. Když to po zimě, během níž se potomkovi jaksi nechce vyvíjet, vyjde, máme po nějakých dvou měsících zpočátku slepého, holého a růžového jedináčka, kterému pak trvá ještě řádově půldruhého měsíce, než se naučí vznášet k nebesům a může se začít stavět na vlastní nohy, i když se přitom na nohy nestaví.
Za to, aby bylo kde s mladým bydlet, než doroste, je zodpovědná mamina, a ani prcek to nemá snadné, protože je cestujícímu v MHD podobně povinnen se držet, a sice nikoliv madla, ale matčiny srsti. Pokud ne, spadne a má většinou smůlu, je s ním ámen.
A co zatím taťka netopýr? Kdo ví, kde lítá…
