Proběhněme nyní letem světem, abychom se nakonec vrátili do naší domoviny.
Nejprve zavítejme třeba do Afriky. Když zde uhodí vedra letních dní, lvi se rozvalí pod košatými korunami stromů a jsou schopni prospat klidně bezmála celičký den. Nejinak si pak počínají i jiné šelmy kočkovité a nejen kočkovité. Hroši se skoro celí ponoří do kdejaké dostupné vodní plochy a sloni alespoň na okraji této sprchují sebe, své druhy a vůbec vše kolem svými choboty. Co může, ukryje se ve stínu, zaleze do nějaké stinné štěrbiny, do díry, prostě kamkoliv, kde nepraží slunce. Býložravec stejně jako maso- a všežravec, tvor rozměrů olbřímých i nepatrných.
V Austrálii je tomu nejinak. I klokan, který si často tak rád vyskakuje, je najednou ve stavu až mátožném někde, kam slunce proniká nanejvýš minimálně.
V Asii si pak sloni počínají podobně svým africkým kamarádům, a je-li vážně horko, nedostal by jeden zvířenu ze stínu ani heverem. Udeří vedra a každý živý tvor tu závidí živočichům pobývajícím třeba ve studených oblastech Sibiře, kam dříve byli političtí vězni posíláni výlučně za trest.
V Americe, a to nejen v Ohňové zemi, si zvířata počínají za veder nejinak. Skrývají se, nejednou zmožena výhní sotva lapají po dechu a mají jazyk na vestě. Ta, mající dar pocení se, jsou zbrocena potem, „pejsci“ alespoň vyplazují jazyky, aniž by snad tímto chtěli někoho urazit,…
A v Evropě? Je-li teplo, ne-li vedro, dusno, parno, prostě hic, zalezou do stínu i ty krávy i ti voli voli. Psi se ukrývají v boudě nebo se vyválí v kdejaké louži, ryby lapají po dechu těsně pod přece jen okysličenější hladinou a jsou malátné jako zombie, kdejaký osel je jako mezek, je-li nucen opustit chládek…
A lidé? Lidé jsou snad všude stejní, jeden jako druhý. Seberou se a jdou na pláž, kde se vystavují horkým paprskům ve snaze zbronzovatět, usedají do přehřátých dopravních prostředků, bloumají ulicemi panelových sídlišť, pracují i v jasu pravého poledne,…
Co myslíte? Kdo má více rozumu? Třeba přímo v našich končinách? Je to kráva, vůl a osel… nebo člověk?
