Kdekdo z lidí touží měrou tu větší a tu menší po vlastnictví němé tváře. Dítě třeba proto, aby si mělo s čím hrát či se mohlo tímto prezentovat před závistivými kamarády, dospělí pak z důvodů dejme tomu bezpečnostních, praktických nebo sběratelských. Je to prostě různé.
A tak si člověk zvířátko, zvíře či nějakou potvůrku obstará. Zprvu pln nadšení a ochoty se o vlastněného tvora starat. Ovšem jak čas plyne, zájem člověka se vytrácí. Živý tvor se postupně stává běžnou součástí života, „věcí“, je namísto hýčkání více a více zanedbáván a nakonec po etapě lhostejnosti upadá v nemilost. A tu je v lepším případě někomu darován, v horším milosrdně utracen a v nejhorším ponechán svému osudu, utýrán.
Takoví jsou lidé.
A já jsem toho důkazem.
Když jsem byla malá, koupili si mne v obchodě. Prostě přišli, ukázali na mě a řekli, že chtějí právě mne. Mne i se vším tím, v čem jsem tehdy žila.
Zaplatili za mne, přinesli si mne domů a já byla šťastná, že konečně někomu patřím. A oni byli rovněž spokojeni. Napřed na mne se zájmem hleděli, pak mne nakrátko dokonce tiskli ke svým rtům. Cumlali mne, připadala jsem jim prostě k sežrání.
Jenže pak!
Už brzy jsem jim lezla krkem. Ležela jsem jim v žaludku. A nakonec zlhostejněli natolik, že snad ani nevnímali, že mne dosud mají. Nikdo si mne nevšímal a já mohla být vlastně ráda, že mne alespoň krmili odpadem, který už jim více nebyl k ničemu, tím, čeho by se beztak zbavili jako bezcenného. Krmili mne, ale to bylo tak vše. Krmili mne, protože nebylo zbytí.
No a pak jsem jim začala vadit. Protože jsem vyrostla a začala mimo jiné i lézt do peněz. Mimo jiné. Nikdo mne už nelaskal svým pohledem, tím méně pak ústy. Byla jsem jim protivnou, nepříjemnou. A tak začali obcházet nějaké doktory ve snaze nechat mne utratit. Prostě mě předpisově zabít, aby neměli trable.
A lékaři? Nevěřili byste, jak ochotně vycházeli mým páníčkům vstříc! Páníček si usmyslel, že to se mnou skončí, a jeho vůle byla nade vše.
A tak to se mnou jednou skončili. Zabili mne. Byla jsem v … víte kde. Krutě se mě zbavili a nikdo po mně ani nevzdechl. Jako bych pro ně byla vzduch. Míň než vzduch.
Takhle svět odplácí. A nejen nám, tasemnicícím.
