Co byste řekli tomu, kdybych vám nabídl, že vás nechám žít pod širým nebem na svém pozemku? Po celý rok, za sucha i deště, tepla i mrazu, ve vánici i krupobití. Nechal bych vás tu přebývat a jen občas vás tu otravoval, převrátil váš život násilím naruby a sem a tam někoho z vás, ovšem skutečně jen nechtěně, poranil či zabil. A to bez výčitek svědomí.
Nechal bych vás tu žít a klidně ignoroval nebo se dokonce díval, jak vás tu a tam napadnou a sežerou vaši vcelku četní predátoři. A ani bych pro vás nehnul prstem. Ba co víc, není vyloučeno, že bych vás některým z vašich krutých nepřátel přímo předhodil, zmrzačené, probodané a na hák pověšené, a to jen proto, abych si tím přilepšil, abych získal něco málo k snědku za tento svůj hanebný počin.
Nechtěl bych za takovéto povolení k pobytu na mém pozemku vlastně nic moc. Jen abyste mi den co den zryli záhony, zkypřili ostatní plochy, provzdušnili pažit a přirozeným způsobem pohnojili a tak zúrodnili můj pozemek.
Nechal bych vás klidně i ve všem se vrtat, rozmnožovat se podle libosti v kteroukoliv denní i noční dobu. Nechal bych vás plazit se po zmoklé zemi i choulit se v nejkrutějších mrazech ve vámi zbudovaných miniaturních zemljankách.
Při kterýchžto počinech byste se mohli i trochu najíst něčeho, co byste tu náhodou našli.
Pouze se najíst. Protože plat bych vám za vaši lopotu nedával ani náhodou, nedbal bych o vaše blaho a okázale bych vás přehlížel.
Že se vám to ani trochu nezamlouvá? Že na toto nepřistoupíte? Škoda. Pak mi nezbývá, než jako doposud u sebe nechat žít a pracovat ty, kterým to nevadí, ba kterým to přímo vyhovuje, na rozdíl od vás. Ty, od kterých jste se nepoučili, kterými jste se odmítli nechat inspirovat ke skromné až asketické a nenápadné pracovitosti.
Tedy žížaly.
