Loňský Silvestr jsem neměl veselý, protože jsem ho ještě slavil sám. Ani moje drahá polovička ho loni neměla veselý, protože ho rovněž musela oslavit osamělá. A sám ho loni slavil i náš Baryk, což není naše dítko, nýbrž pes, který loňský přelom roku strávil opuštěný v kotci psího útulku, odkud jsme jej adoptovali.

Zato letošní Silvestr bude docela jiný. Šťastný a veselý. Protože už nejsme osamělí. Už máme jeden druhého, druhý třetího a třetí prvního. Prostě se máme.
Má drahá polovička se činila už od samého rána. To víte, když je člověk sám, nemá na chystání oslavy ani pomyšlení, ale když je oslavenců povícero, to je jiná.

Já běhal do obchodu, vždy, jakmile se bylo rozpomenuto na to, co bylo zapomenuto, moje drahá drahá kuchtila a tvořila a Baryček hlídal, aby nikdo neujídal.
Den proběhl činorodě. A jaký jen div byl výsledkem tohoto snažení! Naprosto nesrovnatelné s loňskými oslavami, odbytými z prostého důvodu – protože není dobře píti člověku samotnému a kdo by se tedy tehdy na něco velkolepého chystal přehnanou snahou?

Zato teď! Tabule vpravdě královská. Něco, co se nevidí každý den, ba ani každý týden či měsíc. To bude radostný, šťastný, bujarý vstup do nového roku! To se máme na co těšit! Už jenom několik málo hodin. Hodin, že bys je na prstech jedné ruky spočítal.

Těšil jsem se já, těšila se moje milá, tešil se náš Baryček… totiž,… Baryček se nám najednou přestal těšit. A krátce po něm se přestala těšit i moje drahá polovička a vzápětí hnedle i já.

Poté, co jsme zřeli, v co se změnila naše slavnostní tabule.

Baryk totiž po celodenním hlídání pokrmů před nevítanými vetřelci pojal úmysl vybrat si zaslouženou odměnu a strhnuv ubrus se vším tím načančaným na podlahu vydatně pojedl. Nebylo snad jediného chodu, do nějž by alespoň nestrčil svůj čumák. A jeho touha po silvestrovské oslavě neochabla ani tak z důvodu namlsání se či z předtuchy trestu, ale prostě proto, že se nám náš pes přežral jako pes. A kdo z vás se někdy přejedl, vskutku neznaje míru, ví, jak mu asi bylo.

Má drahá polovička se z pohledu na tu spoušť zhrozila a zhroutila. Bylo potřeba jí zavolat sanitku; ne že by jí snad až něco tak vážného bylo, ale prostě proto, že počala jevit sebevražedné sklony. Konečně mohla pořádně oslavit tento svátek, a ono toto!

Chtěl jsem jí zavolat sanitku, jenže nějak to nešlo. Postrádal jsem mobil…, maje namísto něj vyzvánějícího a esemesky přijímajícího psa. Zapomněl jsem v úvodu zmínit, že Baryk je bernardýn a nebyl pro něj tudíž problém zhltnout i můj telefon, zapomenutý vedle jídla na sváteční tabuli.

Takže dostal přednost. Odvezl jsem psa na kliniku, kde si jej nechali, snad pro případ, že by mu došla v žaludku baterie.
Pak jsem se vrátil autem domů a zjistiv, že u mé drahé polovičky nenastalo zlepšení, jsem zaběhl do telefonní budky na rohu ulice. Totiž chtěl jsem tam zaběhnout, ale spíše jsem tam zajel. Protože jak jsem to jen ujel na namrzlém chodníku! Věřili byste, že i tak docela tichounké křupnutí stačí k tomu, abyste se už nepostavili?

Domů jsem doskákal po jedné noze. Přičemž mi jen chabou útěchou bylo to, že se konečně moje milá pousmála. Ba přímo propadla smíchu. Hysterickému smíchu. Smála se a počínala si tak, že nemohla uniknout pozornosti zvědavé sousedky alias místní drbny, která do všeho tak ráda strká nos.
A té stačil jediný telefonát…

Baryk tak strávil noc v rukou veterinářů, má milá v rukou odborníků na psychiatrii a já na sádrovně.

Ale to hlavní nakonec dosaženo bylo. Nikdo z nás už nestrávil Silvestra osamělý.