Mám-li vám tu moudrými slovy sdělit, co je to hippoterapie, pak vězte, že jde o speciální rehabilitační metodu s komplexním biopsychosociálním působením na lidský organismus, jež simuluje a stimuluje fyziologický pohybový vzorec, podobný lidské chůzi, umožňuje chůzový trénink trupu ve vzpřímeném postavení s vyřazením dolních končetin, působí v rytmu, čímž ovlivňuje svalový tonus a zmenšuje únavu, usnadňuje vzpřímené držení těla a schopnost zpracovávat podněty z vnějšího i vnitřního prostředí, trénuje kardiovaskulární a respirační systém, tělesnou koordinaci a rovnováhu a vylaďuje celkovou neurovegetativní rovnováhu.


Pro nás hloupé pak je to léčebná metoda, při které je člověku namísto tablet, čípků či injekcí podáván docela obyčejný kůň. I když… vlastně ne úplně obyčejný. Protože takový mustang či jiný divoký kůň, případně kůň sice domácí, ale nevycválaný, by našemu pacientovi dobře neudělal. Musí to být vybraný a pro tyto účely speciálně vycvičený kůň, jenž reaguje pouze na pokyny svého vodiče a nikoliv třeba na pohyby nohou jezdce.

Pacient, především neurologicky či ortopedicky znevýhodněný, je tu usazován či jinak přiměřeně svým možnostem umísťován na hřbet koně, jehož pohyb jej následně nutí aktivovat centrální nervovou soustavu a hlavně mozek. Mozek tu vnímá změny vznikající při kontaktu těla se zvířetem a je nucen na tyto podněty reagovat adekvátním způsobem a v rámci rovnovážných reakcí.

Mozek handicapovaného člověka tu tedy díky chůzi zvířete reaguje podobně, jako by reagoval při chůzi jeho samotného, čímž dochází k pokroku při rehabilitaci pohybu u osob, u nichž je postižena koordinace, rovnováha a vývoj vzpřimování, případně u osob, u nichž dochází v důsledku nemoci k degeneraci či přerušení nervových drah, řídících pohyb.

Mimo působení pohybu koně je tu dále přirozeně stimulujícím i působení prostředí, tedy jízdárny, dalších osob a vůbec všeho, co se vůkol vyskytuje, což umožňuje ovládnout agresi a uvolnit úzkost a zábrany.

S koněm samotným bychom si tu však nevystačili. Je tu navíc bezodmínečně zapotřebí vodič, tedy ten, kdo koně vodí, dále asistent, jenž má během celé procedury na starosti klienta samotného, fyzioterapeut nebo ergoterapeut se specializačním kurzem, který celou proceduru připravuje „na míru“ a je přítomen jejímu průběhu, odborný lékař, jenž indikuje a doporučuje hippoterapii. A před těmito všemi se neobejdeme samozřejmě ani bez cvičitele koní, jenž vhodného koně vybere a pro tyto účely vycvičí, protože nebýt tohoto, museli by ostatní zmínění nosit klienta na zádech sami.

Hippoterapie je možná už u půlročních dětí, horní věková hranice neexistuje. Zásadně však musí jít o klienty, kteří netrpí nepřekonatelným strachem z koní, luxací kyčlí, alergií na koňskou srst a toto prostředí a nemají otevřené rány.
Úměrně zdravotnímu stavu klienta se provádí obvykle dvakrát týdně po dobu patnácti až dvaceti minut a měla by trvat minimálně čtvrt roku, klidně však i několik let.

A pozor! Hippoterapie je toto a nic jiného!
Chytí-li vás totiž někdy rapl a se zpěvem „na koníčka si vyskočím“ se na tomto plandaje vydáte na projížďku, může klidně dojít i k pravému opaku. Že už se na nohy ani po eventuálním vystřízlivění nikdy více nepostavíte.

Sdílejte
Předchozí článekPuma americká
Další článekJežek