Radanovi se o svého psa docela báli. Protože tento rozhodně nebyl zběsilý lovec, jenže se nejednou zaběhl a navzdory svému vcelku nevelkému vzrůstu si v takových chvílích vyskakoval v oboře na hajného, jeleny, srnce a jiné paroháče, kteří se tu vyskytovali.

A je nasnadě, že hajnému se toto počínání ani trochu nezamlouvalo a nejednou prohlašoval, že už vážně vezme flintu a…

A neštěstí bude dokonáno.

Jenže zkuste takového psího neposedu přemluvit, aby od své nejmilejší zábavy upustil! To je, jako kdybyste se pokoušeli sebrat dítku oblíbenou hračku nebo se snažili vymámit z jalové krávy tele.

Pes si prostě nedal říci a nedal si chvíli pokoj. Jen se mu naskytla příležitost, hrrr na vysokou. Zvěř, nikoliv školu.

Co jenom počít? Měli snad Radanovi čekat, až hajný splní to, co už tolikrát ve svých výhružkách slíbil? Měli čekat na to, až osiří?
Ne, s tím se smířit nehodlali. Ani náhodou. A tak hledali cestičku, jak vše v dobré obrátit; a řešení se nakonec našlo.

Stačila patřičná elektronická pomůcka pro psy, tedy elektronický výcvikový obojek, a nejlepšímu příteli člověka bylo zakrátko vše jasné a stal se i snad nejlepším přítelem divé zvěře. Protože jak málo jenom stačilo, aby se naučil vycházet nejen s býložravci, ale i s jinými šelmami, co v okolí žily. Protože jaký byl pán, takový kmán. Bylo jen na páníčkovi, co svému čtyřnohému kamarádovi dovolí a zač jej napomene či zvukově varuje. A protože pan Radana divokou zvěř zásadně nepronásledoval, žádal totéž i po svém psovi.

A tak dnes chodí Radanovi se svým psem kamkoliv. Už se o něj nebojí, a proto smí dokonce i do lesa. Protože pes se zakrátko stal skutečně snadno nejlepším přítelem člověka. A to dokonce i onoho člověka v zelené lesnické uniformě.

Sdílejte
Předchozí článekHello world!
Další článekCanisterapie